Martin Vozábal je bezesporu velkou jihočeskou fotbalovou osobností. Čtyřiačtyřicetiletý rodák z Tábora, který už patnáct let žije v Hluboké nad Vltavou, to jako profesionální fotbalista dotáhl až na olympiádu v Sydney. Po ukončení hráčské kariéry u fotbalu zůstal v roli funkcionáře. Řadu let působil jako generální manažer budějovického Dynama. Loni se vrátil zpátky ke kořenům a aktuálně šéfuje svému mateřskému klubu FC Táborsko. V hlubocké ODS je úplný nováček, ve straně působí od letošního jara.
Jak dlouho jste členem hlubocké ODS?
Úplně čerstvě. Ačkoli jsem se doposud v politice neangažoval, nikdy jsem se netajil svým pravicovým smýšlením. Líbí se mi také práce, která je za ODS vidět, vždy jsem tuto politickou stranu sledoval. Když někdy v dubnu letošního roku přišla z ODS nabídka, abych se stal jejím členem, neváhal jsem a rád jsem ji přijal.
Proč vás oslovila právě tato strana?
Myslím si, že Hluboká se díky vedení ODS rozvíjí. Ne náhodou je to jedno z nejvyhledávanějších míst v republice. Líbí se mi tady a za těch 15 let, co zde žiji, pozoruji pozitivní změny a vývoj celého města. Nemám pocit, že by tu něco chybělo. Místní obyvatelé zde mají veškerý komfort, kulturu, sportoviště, infrastrukturu. Samozřejmě se vždy najdou lidé méně spokojení, ale v celkovém kontextu je vyžití zde obrovské.
Co pro vás znamenal vstup do politiky?
Ze své funkcionářské zkušenosti vím, že sportovní celky žijí z velké části díky dotačním titulům, ať už z města nebo krajského úřadu. Mnohaleté působení ve funkci generálního manažera Dynama mě naučilo s politiky mluvit, hledat společnou cestu a ukazovat jim, co se získanými prostředky děláme. Mám díky tomu mnoho kontaktů a umím se v tomto prostředí pohybovat. Mojí velkou výhodou je, že na Hluboké jsem každý den a vnímám potřeby místních obyvatel, protože sám jsem jedním z nich.
Váš život je úzce spjat s fotbalem. Už řadu let působíte jako fotbalový manažer, sám máte za sebou úspěšnou fotbalovou kariéru. Jak jste se vůbec k fotbalu dostal?
K fotbalu jsem se dostal z čistě pragmatického hlediska. Fotbalový stadion byl nejbližší sportoviště k domu, kde jsme s rodiči žili. Zkusil jsem to a chytlo mě to. Nakonec se stal fotbal mou životní náplní. Měl jsem také štěstí, bez kterého to upřímně nejde, a to po zdravotní stránce, ale třeba i v tom, že jsem byl v pravý okamžik na správném místě a mohl jsem se živit tím, co mě bavilo. Druhé moje štěstí spočívá v tom, že po skončení kariéry profesionálního fotbalisty jsem mohl u fotbalu zůstat a živit se tím pořád. Dostal jsem šanci stát se funkcionářem, což mě dodnes baví. Je mi 44 let a když se ohlédnu zpátky, tak je celý můj život spojený s fotbalem.
Jaké má dnešní mládež podmínky v porovnání s dobou, kdy jste s fotbalem začínal vy? Je v tom velký rozdíl?
Nedá se to vůbec porovnávat, dnes jsou pochopitelně úplně jiné podmínky. My jsme tehdy hráli na škváře, na což jsme jako malí kluci nadávali, měli jsme odřená kolena. Generace před námi na tom byla zase o něco hůř, ti měli odřené i hlavy. Dnes hrají mladí hráči na umělé trávě a někdy si těch podmínek neváží, nicméně to jim nemám za zlé, je to problém vlastně každé generace. My jsme si toho tehdy také „nevážili“, měli jsme pocit, že to je málo. Stejně jako nadávaly i ty generace před námi. Je to součástí přirozeného vývoje sportu, ale obecně se podmínky neustále zlepšují. Je to mimo jiné i boj na politickém poli o to být schopen tu infrastrukturu posouvat.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste se živil jako hráč? Zasteskne se vám někdy po životě profesionálního sportovce?
Ne, nikdy. Skončil jsem v jednatřiceti letech, protože mě to už nenaplňovalo a byl jsem unavený z toho způsobu života. Necítil jsem z toho už tu energii a měl jsem také děti, s nimiž jsem chtěl být doma. Hodně lidí mi tehdy říkalo, že mi to bude chybět, že jsem skončil brzy a že se ještě vrátím. Ale mně to ani jednou nechybělo. Možná tomu pomohlo to, že jsem dostal šanci pracovat ve fotbale na jiné pozici a díky tomu jsem ani na uvažování o tom, jestli jsem u hraní neměl ještě vydržet, neměl čas.
V roce 2000 jste se zúčastnil OH v australském Sydney, co pro vás účast na olympiádě znamená?
Znamenala a stále znamená to pro mě opravdu hodně. Ne že bych na to nějak často vzpomínal, ale třeba můj sedmiletý syn se mě na to už vyptává, a to se mi líbí. Jenom se tam dostat bylo těžké, a to jak z hlediska celého týmu, tak i pro mě konkrétně, protože dostat se do nominace bylo tenkrát něco. Generace hráčů, která do Sydney jela, byla velice silná. Byla tam jména jako třeba Jankulovský, Ujfaluši, Šimák, Baroš a další. Účast na olympiádě považuji dnes za vrchol své sportovní kariéry.
Přivezl jste si odtamtud i nějaký suvenýr?
Mám schovaný dres, doma mám od mamky schované i nějaké výstřižky z novin. Těším se, až to jednou proberu se synem a všechno mu ukážu. Vzpomínám na to rád, byl to krásný zážitek.
Profesionální fotbalovou kariéru jste ukončil před dvanácti lety, ale zahrajete si třeba i dnes nějaká přátelský zápas?
Když jsem skončil, tak jsem ještě nějaký čas chodil hrát. Když se mi ale narodili mí dva synové, tak jsem to z časových důvodů ukončil. Práce funkcionáře je časově náročná, vůči rodině mi nepřišlo fér, abych po práci šel ještě hrát fotbal. Postupně jsem z toho vypadl, přibral a pár let jsem nechodil vůbec. Loni, ještě když jsem působil v Dynamu, jsme byli na soustředění v Rakousku. Někteří starší hráči mě vyhecovali, abych jim přihrával. No a když jsem v jednu chvíli kopl do míče, tak mi něco křuplo v koleni. Doktor mi potom řekl, že kdybych si chtěl v budoucnu ještě nějak víc zahrát, musel bych na operaci. Přesto jsem se ještě nechal přemluvit k účasti v jednom firemním turnaji a také jsem s ortézou nastoupil v zápase u příležitosti stoletého výročí hlubockého fotbalu.
A jaké to bylo?
Upřímně mě to už nebavilo. Byl jsem zvyklý, že si mohu dovolit různé kličky, střely a podobně, ale to už s tímhle zdravotním omezením nejde. Po zápase jsem kopačky odložil v garáži a mám pocit, že tam už asi i zůstanou.
Zkusil jste třeba i jiné sporty?
Chodím tady na Hluboké hrát hokej s místní partou, která mě loni mezi sebe vzala. To mě opravdu baví a těším se, až bude na stadionu zase led. Ale jinak už dělám prakticky všechno jenom se syny, baví mě jim předávat dobrý vztah ke sportu.
Po ukončení kariéry profesionálního fotbalisty jste u fotbalu zůstal v roli trenéra a manažera. Byl to pro vás těžký přechod?
Na začátku to bylo samozřejmě těžké. Hned zkraje jsem si ale vystudoval potřebné vzdělání na fakultě v Praze, abych se měl o co opřít ve chvíli, když někomu říkám, že něco dělá špatně. Na začátku jsem si několikrát dal na tlamu, což je přirozené, ale překonal jsem to. Často je to psychicky náročné, máte velkou odpovědnost za klub a jeho prosperitu. Není to ale také jednoduché třeba ani v tom, že rodina prakticky nezná víkendy, protože se hraje fotbal. Ale s tím jsem do toho šel a myslím, že nějaký kus práce už za sebou mám. Sice se to někdy neobešlo bez bolesti, ale to k tomu patří.
Aktuálně působíte od konce letošního března jako výkonný ředitel druholigového Táborska. Vrátil jste se tak tam, kde vás kdysi vychovali. Změnil se klub za tu dobu hodně?
Vzhledem k tomu, že jsem byl hodně vytížený, do Tábora jsem se moc nedostal, pouze třeba dvakrát ročně. Spíš jsem kolem jen projížděl po dálnici. Teď, když jsem se do Tábora díky práci vrátil, tak mám radost, když narazím třeba na staré známé. Samotném město se samozřejmě jako každé jiné změnilo také, posunulo se v přirozeném vývoji. Z hlediska fotbalu se vše také velmi proměnilo. Kdysi VS Tábor je dnes už FC Táborsko a združuje celý region. Je to zdravý klub, ekonomicky stabilní a krůček za krůčkem se neustále posouvá. A já jim v tom vývoji chci teď pomáhat.
Jakému klubu v české nebo evropské lize fandíte? Samozřejmě kromě Táborska…
V české lize budu vždycky fandit Dynamu. V rámci Evropské ligy fandím třeba Spartě, Plzni, prostě všem, co hrají. Víc než já to prožívá syn, ten fandí za oba.
A věnuje se váš syn fotbalu?
Ano, hraje za přípravku Dynama a velmi ho to baví. Kope si i po škole i po tréninku, má k tomu skvělý vztah. Bavil ho i hokej, ale když se měl rozhodnout, tak si vybral fotbal. Dokonce se z něj stal doslova fotbalový nadšenec, protože sleduje tabulky, kupuje si časopisy a je vidět, že fotbal zkrátka miluje.
Jste jeho sportovním vzorem?
To nevím, zatím to ještě neřekl, ale třeba jsem. Důležité pro mě je, že ho to baví.
Jak jinak trávíte svůj volný čas?
Manželka mě tlačí do výletů a poznávání, ale tomu se po náročném týdnu trochu bráním. Když celý týden cestujete za prací a jezdíte po zápasech, tak se vám potom cestovat i ve volném čase moc nechce. Raději si sednu na zahradě a užívám si klidu a soukromí nebo trávím čas se syny. Největší zálibou je pro mě rodina.
Máte nějaké oblíbené místo na Hluboké kam s rád vyrazíte právě s rodinou?
Pravidelně chodíme na Karlův Hrádek z Purkarce. Rád také vyrazím se syny do hlubockého adrenalinového parku, tam je to super.
A v Jihočeském kraji?
Mám to rád na Lipně, pak také v Táboře, tam jsem teď hodně. Ale musím říct, že nerad opouštím Hlubokou. Je tady všechno, co potřebuji.
Co je podle vás tím, co dělá z Hluboké dobré místo pro život?
Vyhovuje mi velikost a opravdu dobrá občanská vybavenost. Hluboká je naprosto ideální město, všude dojedete na kole, jsou tu školy, školky, sportoviště, zkrátka nic tu nechybí. Konají se zde také různé kulturní akce. Spousta lidí má návštěvu Hluboké za odměnu, plánují si sem své výlety, no a já mam to štěstí, že tady mohu žít. Neumím si už představit život někde jinde.
Nejnovější komentáře