Jeden ze zakládajících členů hlubocké ODS Tomáš Jirsa stojí v čele Hluboké nad Vltavou již obdivuhodných osmadvacet let. Už jako malý sem pravidelně jezdil za prarodiči a před více než třiceti lety se sem natrvalo přestěhoval z Prahy, kde před revolucí pracoval jako projektant jaderných elektráren v Energoprojektu. Mimo své pracovní povinnosti starosty a senátora také chalupaří, jezdí na kole nebo se věnuje svému hlubockému antikvariátu. Jak sám říká, knihy jsou důležitou součástí jeho života.
Jaká byla vaše cesta na Hlubokou?
Celé dětství jsem sem jezdil na prázdniny za babičkou a za dědečkem. Můj pradědeček byl pekař tady na hlavní třídě, kde jsme měli i dům. V roce 1990 na Hluboké zvolili starostou mého kamaráda z dětství Jiřího Stráského, který potom hledal tajemníka. Společně se ženou jsme se rozhodli, že opustíme Prahu a začneme nový život na venkově. Přestěhovali jsme se tedy do Hluboké nad Vltavou a já jsem zde v lednu roku 1991 nastoupil na pozici tajemníka.
Proč vás v té době oslovila právě ODS?
Tehdy byly jenom čtyři klíčové politické strany – Občanská demokratická strana, Občanské fórum, sociální demokracie a komunisté. Za komunismu být ve straně znamenalo stigma a já jsem měl ke stranictví tehdy odpor. Jiří Pospíšil, českobudějovický senátor, mě tehdy ale přesvědčil, abych do politiky vstoupil. Dodnes si pamatuji jeho větu: strana je o tom, že něčemu straníš, že straníš nějakým myšlenkám, nějakému programu, o tom to je. V roce 1994 jsme tedy založili hlubockou ODS. V témže roce byly volby a Jiří Stráský už ve funkci starosty pokračovat nechtěl, tak jsem se rozhodl, že budu kandidovat za ODS já. Od té doby na Hluboké vyhráváme volby a já jsem už dvacátým osmým rokem starostou. Letos jdu do dalších voleb a věřím, že tým, který nyní na radnici pracuje, bude po volbách pokračovat dál. Mám objektivní dojem, že se město rozvíjí správným směrem. Toho je dobrým ukazatelem například rostoucí počet obyvatel. Kdyby lidé na Hluboké žít nechtěli, tak tady nekupují byty a nestěhují se sem.
Jak sám zmiňujete, v čele Hluboké stojíte už dvacátým osmým rokem. Jaký je váš recept na politickou dlouhověkost?
Je to celoživotní zkušenost. První zkušeností bylo projektování jaderných elektráren v pražském podniku Energoprojekt, kde jsem pracoval. To je na první pohled technická disciplína, ale já jsem působil v oddělení lokalizace jaderných zdrojů. Mojí prací bylo tedy projektovat jaderné elektrárny v rámci nějakého území, museli jsem proto jednat se samosprávami nebo třeba řešit dopravu a podobně. A to mě připravovalo na mou budoucí kariéru starosty. Velký zlom v mém životě bylo také studium v Dánsku. Po revoluci se opozice přelila na ministerstva a do úřadů a někteří moji přátelé byli najednou náměstci ministrů. Náměstek ministra Jarek Stoklasa mě jednou požádal, abych se o víkendu staral o profesora z Dánska, to bylo na jaře roku 1990. A pan profesor mě poté pozval na jeden semestr na univerzitu do dánského Aalborgu. Byla to úžasná země, středolevá, demokratická a otevřená. Já jsem se pak stěhoval na Hlubokou s tím, že si tady vytvořím takové malé Dánsko. Velkou výhodou bylo také to, že jsem zde neměl žádné nepřátele, s nikým jsem si tu historicky neublížil. Společně s místostarostou Pavlem Dlouhým se nám podařilo nastolit koncept vzájemné spolupráce a politické stability.
Co to v praxi znamená?
Po každých volbách se snažíme vytvořit co nejširší koalici a vyhovět ostatním politickým stranám v tom, co chtějí a najít schůdnost s programem ODS. Pokud je to dobré pro Hlubokou, tak jsme ochotni podpořit lidi z ostatních politických stran s jejich projekty. A to je jeden z receptů na stabilitu. Snažíme se nehádat, ale spolupracovat. Dobré nápady podporujeme bez ohledu na stranickou příslušnost. Velmi důležitá je pro nás také podpora spolkového života. Lidé si totiž uvnitř spolků pomáhají navzájem, mimo jiné i existenčně. Jedná se tak o první záchytnou síť pro lidi, kteří se ocitnou v problémech.
Co pro vás znamená politika na lokální úrovni?
Posláním nás politiků je, aby se lidem dobře žilo. O to se snažíme tady na Hluboké, stejně jako se o to snaží hejtman Martin Kuba na krajské úrovni. Vytvořil například program pomoci lidem v chudobě, to my chválíme. Během covidu jsme zde zřídili speciální štáb, jehož funkcí bylo zachycovat lidi, kteří se díky covidu ocitli bez prostředků a v problémech. A lokální politika je právě o těchto krocích. Při tom se trochu potlačují velké myšlenky politických stran, na republikové úrovni dokážeme dobře pojmenovat rozdíl například mezi ODS a ČSSD, ale na té lokální úrovni se to smazává. Jako pravicová strana lidem necháváme co největší volnost, podporujeme je v podnikání, v soukromém vlastnictví. Město řídíme podle hesla, že město je tak bohaté, jak jsou bohatí jeho občané a mělo by co nejméně zasahovat do jejich životů. Když se ale někdo ocitne v problémech, tak se mu pomoc samozřejmě nabídneme.
Zmínil jste váš studijní pobyt v Dánsku. Je to zkušenost, z níž čerpáte dodnes?
Byl to pro mě tehdy obrovský předěl, dnes si to mladí lidé vůbec neumí představit, cestovat mohou prakticky bez omezení, to my jsme samozřejmě nemohli. Moje zkušenost s Dánskem byla přínosná především v tom, že jsem tam přišel do kontaktu s mnoha lidmi. Pan profesor mě tam nevzal jen kvůli studiu, ale spíš kvůli tomu, abych tu zemi poznal a procestoval. Díky tomu jsem se tak seznámil s řadou jeho přátel. To se snažím vracet i dnešním studentům, máme partnerská města v zahraničí a některým studentům platíme studium na naší mezinárodní škole. Naučil jsem díky tomu také anglicky, v Dánsku všichni studenti mluvili anglicky už tehdy plynule. Když jsem mezi ně přišel, tak automaticky přešli z dánštiny do angličtiny, to mi ale na začátku bylo jedno, protože jsem uměl jen německy. Když jsem se vrátil do Česka a stal jsem starostou Hluboké, Svaz měst a obcí zrovna nominoval lidi do Rady Evropy. Ale František Dohnal, tehdejší předseda svazu a starosta Jihlavy, dal podmínku, že přihlásit se může jen ten, kdo má nějakou zahraniční zkušenost. Tak jsem se přihlásil, svaz mě nominoval do kongresu místních a regionálních samospráv, a to mi doslova otevřelo svět. S Radou Evropy jsem pak procestoval celý Balkán, viděl jsem rozpadající se Jugoslávii a celý postsovětský prostor, západní Evropu, a nakonec jsem se podíval i do Jižní Ameriky na slavnou Copacabana Beach v rámci kongresu starostů v Brazílii. Všechny tyhle zkušenosti si přenáším i do své dnešní práce. Když bych měl shrnout všechny své cesty po světě, tak musím upřímně říct, že není lepší místo pro život než tady v České republice. A v České republice zase není lepší místo než jižní Čechy.
A to třeba v jaké oblasti života?
Ve všech. Kvalita života, nezaměstnanost, spokojenost obyvatel, lékařská péče, zeleň, voda a tak dále. Jednu volební kampaň jsme vedli s Karlem Poborským, který za ODS kandidoval, a on na základě svých životních zkušeností z Portugalska nebo z Anglie říkal na mítincích lidem to samé. Česko je ve všech ukazatelích kvality života v první třetině v rámci zemí Evropské unie.
Vy jste na ČVUT vystudoval ekonomii a energetiku, co vás vedlo k tomuto oboru?
To je úplně jednoduché, komunisté mě nepustili na žádnou jinou školu. Moji rodiče nebyli ve straně, já jsem nebyl v SSM a na gymnázium jsem se kvůli tomu nedostal. Tak jsem musel jít na průmyslovku. Vždy jsem chtěl být učitel a jít studovat na pedagogickou fakultu, ale to už tehdy nešlo vůbec, protože jsem byl z nekomunistické rodiny. Pro nekomunistické děti byly otevřené jen technické školy, tam původ nevadil. Po elektrotechnické průmyslovce, která mě nikdy nebavila, jsem pak šel na ČVUT, kde bylo volno, a vystudoval jsem ekonomiku a řízení energetiky.
Po škole jste pracoval v pražském Energoprojektu, jak na tu dobu vzpomínáte?
Energoprojekt mi poradil táta, jako technická firma mě totiž nenutili vstoupit do strany a režim tam byl poměrně volný. Svou práci jsem si udělal, ale pracovní dobu jsem měl volnou. Šéfové tam byli také výborní, neměli jsme ani píchačky. To jsem využil k tomu, abych si našel ještě další dvě práce. V Energoprojektu jsem měl navíc čtyři a půl hodiny denně úklid a další čtyři a půl hodiny denně jsem na OPBH uklízel tři činžovní domy v Karlíně. To všechno se dalo za komunismu stihnout. Díky tomu jsem měl tři výplaty, které byly sice maličké, ale koupil jsem si za ně časem chalupu. Tam jsme pak s rodinou trávili volné chvíle. Ona ta doba byla taková, kolega v práci mi říkával: hele Tomáši, vám je šestadvacet, máte byt, dvě děti, auto, chalupu, vždyť vy už nemůžete v životě nic víc dosáhnout. V té době to opravdu tak bylo.
Začal vás ten technický obor někdy bavit?
V Energoprojektu jsem se našel v oddělení lokalizace jaderných zdrojů. Připravovali jsme nové jaderné elektrárny v Česku, a už tenkrát jsme pracovali na diverzifikaci jaderných zdrojů, což se dnes ukazuje jako velmi důležité. Zároveň to nebylo tak úplně technické zaměření, naším úkolem bylo připravit podmínky pro vytvoření náležité infrastruktury, která kolem jaderné elektrárny musela vzniknout. A to mě připravilo na pozdější práci v samosprávě. V té době jsem také hodně studoval nejrůznější postgraduální studia. Bylo to docela zajímavé, věnoval jsem se například ochraně a tvorbě životního prostředí, systémovému inženýrství a podobně.
Zmínil jste ochranu životního prostředí. Co vás k tomu vedlo?
Za minulého režimu byla ochrana životního prostředí a ekologie jediná možná opozice, za kterou vás nezavřeli. Když jsme kritizovali špatné životní prostředí v severních Čechách, nebo výpustě z uhelných elektráren, které neměly žádné filtry, tak to všechno byla relativně povolená kritika, když jsme to nepřeháněli, tak nás nezavřeli. Mimochodem po revoluci jsem kandidoval na prvního ředitele českého Greenpeace, to už bych ale dnes neudělal. Sám se považuji za částečně studovaného ochránce životního prostředí. Na Hluboké se snažíme sázet stromy a chráníme životní prostředí. Občas se nicméně dostávám do sporu s progresivisty a fanatiky, kteří ochranu životního prostředí přehánějí. Například říkají, že v národní parku nebudeme hasit, protože požár je to nejlepší vyčištění prostředí. Dostáváme se tím do situace, kdy se ochrana přírody dělá na úkor člověka. Na Šumavě vedu dlouhodobě spor ohledně kůrovce s takzvanými ochránci, kteří svým postojem ničí řadu funkcí lesa.
Právě přírodou je Hluboká doslova obklopená. Trávíte v ní volné chvíle?
Hluboká má úžasnou polohu, leží mezi rybníky na řece Vltavě, obklopená zámeckým parkem a dvěma oborami. Máme štěstí, že díky historickému a přírodnímu dědictví žijeme na tak krásném místě. Bohužel jsem si loni přetrhl achilovku, takže jsem si pořídil elektrokolo. Jezdíme s přáteli pravidelně po okolí, ale dojeli jsme třeba až do Starého Města pod Landštejnem. Jezdím také na Třeboňsko a pravidelně na Šumavu, kde bohužel sleduji tu pseudo-ochranu životního prostředí. Velmi mě mrzí, že tam teď chtějí zbořit chatu pod Roklanem, kterou postavil svaz českých turistů.
Loni vznikla nedaleko Hluboké také unikátní ferratové cesta ve skále nad řekou Vltavou. Čí to byl nápad?
Byla to vzájemná spolupráce, ale přišel s tím Ladislav Hájek z Klatov, který tam má chalupu. Zasloužila se o to celá městská rada a David Šťastný, který převzal ferratu pod Sokol a provozuje jí. Je to zkrátka kolektivní dílo a je to také součást atraktivity pobytu člověka v přírodě. Jsem přesvědčen, že když tam lidé lezou po skalách a tu a tam spadnou do vody, tak to nikomu a ničemu nevadí. Podobných atrakcí je zde celá řada, například přístav, odkud si lidé mohou vyjet na lodích do Budějovic, nebo cyklostezka, která je významným přínosem pro zdejší podnikatele. Denně po ní projede až tři tisíce lidí.
Zmínili jsme sportovní vyžití, ale Hluboká to je také kultura a historie. Kdy jste byl třeba naposledy na prohlídce zámku?
Prvních deset nebo patnáct let, co jsem tu pracoval, tak vždy, když jsem zámek viděl, jsem měl pocit, že jsem na prázdninách. Vracelo mě to zpátky do dětství a do doby, kdy jsem sem jezdil za prarodiči. Jako děti jsme byli na zámku každý den. Teď tam občas musím s VIP hosty, nedávno tu byl například jeden ministr z Ukrajiny, tak jsem ho vzal na prohlídku. Ale většinou je to tak, že hosty dovedu ke dveřím zámku, tam se omluvím a opustím je. Na zámku jsem pravidelně jednou za čtrnáct dní také jako oddávající.
V souvislosti s Hlubokou mě napadá příměr k antickému ideálu jednoty duše a těla. Vidíte to podobně?
Moje žena s oblibou říká, že Hluboká to má ve svalech, protože sport je tady více vidět. Hrajeme extraligu v baseballu, postavili jsme novou tenisovou halu, fotbalisté mají novou tribunu a tak dále. A kultura je tady historicky. Funguje zde například hudební škola, kterou vede Petr Píša. Chodí tam dvě stě žáků, kteří se učí hudbu, toho si obrovsky ceníme. Máme tady také Alšovu Jihočeskou galerii a dvě další soukromé galerie ve městě. Máme tři divadelní spolky, několik hudebních skupin, které pořádají každý víkend v létě vystoupení. Mimo to dáváme na podporu kulturních i sportovních spolků asi dvanáct milionů ročně, to není na malé město málo.
Jaké je vaše oblíbené místo na Hluboké?
V mém věku už jsou to hospody. Večer si rád zajdu na pivo, nejblíž to mám do Lok-hamu, chodím ale i do pivovaru, k Hájkům na Hlubocké pivo nebo k Hanušovi do Záviše. Jsou tu místa, kam se prostě chodí sednout na pivo. Rád trávím čas také ve svém antikvariátu, který provozuji už třicet let, to je můj velký koníček.
Máte rád staré knihy?
Ano, jsem antikvář. Za komunismu jsem obchodoval se zakázanými knihami. Z dnešního pohledu už je to zase nepředstavitelné, ale v té době chodily seznamy knih, které jsme si posílali s přáteli a měnili jsme knihu za knihu. Třeba jednoho Kunderu za dva Škvorecké. Když padl komunismus a přestěhoval jsem se na Hlubokou, tak jsem si tu otevřel antikvariát. Jednou za půl roku věnuji celý víkend tomu, že vykoupím knihovny po jižních Čechách. Ve stodole na chalupě mám svůj knižní sklad. Knihy mě baví a domnívám se, že jsou důležitá součást života, čtu neustále.
Dostala se vám za ty roky pod ruku i nějaká obzvlášť vzácná kniha?
Staré nebo zajímavé knihy zpravidla někomu daruji. Před nedávnem jsem zrovna daroval klášteru ve Vyšším Brodě staré cisterciácké tisky z roku 1604. Jednou se mi podařilo vykoupit dědictví po člověku, který byl velvyslancem prezidentů Masaryka a Beneše v Ženevě a prožil s nimi první světovou válku. Měl svázané všechny časopisy, které vydával Beneš ve Francii. Jmenovaly se Československý národ a Beneš tím chtěl ukázat západním politikům, že existuje něco jako československý národ. Těch asi deset v kůži vázaných svazků jsem věnoval Jihočeské vědecké knihovně, která si je ráda vzala a v roce 2018 z nich přichystala výstavu. Knihy kupuji pořád a stále mi to dělá radost, jsou nedílnou součástí mého života.
Co si rád přečtete, když máte chvilku klidu?
Hodně čtu literaturu faktu a politologii. Moje oblíbená kniha je Exodus od Leona Urise, to je kniha, kterou jsem kdysi koupil stokrát a rozdávám ji přátelům. Je to jedna z nejkrásnějších knih, kterou jsem kdy četl a když bych měl někomu doporučit nějakou knihu, tak je to právě tato. Pak samozřejmě klasická literatura, jako dítě jsem přečetl celého Čapka i Jiráska. Můj oblíbený směr je ruská židovská literatura dvacátých let, například Isaak Babel, Boris Pilňak, úžasní spisovatelé, kteří pak všichni skončili v gulazích. Také mě baví americká židovská literatura padesátých a šedesátých let, spisovatelé jako Normal Mailer, Bernad Malamud, Saul Bellow. A z české literatury samozřejmě Kundera, Hrabal, Škvorecký, Čapek, Vančura, Seifert, je jich celá řada. Dnes už jsou trochu přebytí novými autory, ale zůstávají klíčovou součástí naší kultury a historie. Osobně jsem byl na pohřbu Jaroslava Seiferta, moje hlubocká babička se s ním znala ze studií v Praze.
Takže představa vaší ideální dovolené je, že si sednete s knihou a nerušeně si čtete?
Moje dovolená je většinou na chalupě s dvěma až osmi vnoučaty. Tím, že jsem každý měsíc někde v cizině v rámci mojí senátní práce, tak dovolenou trávím zpravidla na chalupě tady v jižních Čechách, kde si nejvíce odpočinu. Když jedu někam do ciziny, tak si s sebou vždycky beru čtyři až pět knih. Nejvíce čtu v letadle.
Kam si rád vyrazíte v rámci kraje?
Snažím se být co nejvíc ve svém senátním obvodu Český Krumlov. Takže samozřejmě Český Krumlov, Prachatice, Nové Hrady jsou krásné a spolu s nimi i celé Novohradsko. Zrovna jsem koupil několikrát Lesní eseje od Josefa Kroutvoura a knihu Stará škola, kde popisuje Novohradské hory. Tato oblast je na rozdíl od Šumavy, kterou jsme si zničili bezzásahovostí, úžasná tím, že je otevřená a přístupná. Novohradské hory jsou lesnicky obhospodařované po staletí. Ale samozřejmě rád vyrazím i na Šumavu. Doufám, že se tam teď po zkušenosti s požárem v Českém Švýcarsku otevře debata o tom, jestli to je správná cesta. Ale trochu se obávám, že si fundamentalisté prosadí názor, že se nic nestalo a že spáleniště je nejlepší cesta k biodiverzitě a ochraně přírody.
Kdybyste měl zmínit jeden konkrétní důvod, proč si myslíte, že Hluboká je dobré místo pro život, co by to bylo?
Je to historický vývoj. Obyvatele jsou kultivovaní tím, že zde tři staletí bylo sídlo knížecího velkostatku, je tady mnoho lidí starší generace, kteří mají vysokoškolské vzdělání, protože jejich rodiče pracovali pro Schwarzenberky. Je to historické, přírodní a kulturní dědictví a zároveň současný rozvoj, kdy si vážíme s ostatními politickými stranami politické stability, nehádáme se, ale věci tvoříme společně. V našem volebním programu říkáme, že všechny naše úspěchy jsou zároveň i úspěchy ostatních politických stran. V neposlední řadě jsou to také pohodoví obyvatelé.
Nejnovější komentáře