IT specialista, programátor se specializací na kybernetickou bezpečnost, aktivní myslivec, úspěšný cvičitel loveckých psů a zkušený horolezec. To vše o sobě může říct devětačtyřicetiletý rodák z Hluboké nad Vltavou Jaroslav Berit, který ve zdejší ODS působí už více než dvě dekády. Mimo to si nedávno s kolegou pořídil starý vojenský bunkr, který společně opravili a nyní jej používají jako laboratoř pro své experimenty s technologiemi.
Jak dlouho jste členem ODS?
Přibližně od roku 2000, takže okolo dvaadvaceti let. Hlubocká ODS funguje velmi dobře, za celou tu dobu jsem nezažil, že bychom uvnitř strany řešili nějaké spory. Vždy se nám daří najít cestu ke shodě.
Proč vás oslovila právě tato strana?
Vystudoval jsem ekonomii na VŠE, takže i to je základ pro mé pravicové uvažování. Navíc mám v rámci ostatních členů řadu přátelských vazeb a mnoho osobních průniků.
Co pro vás znamená regionální politika?
Ono to na regionální úrovni není až tak politické. Ze zkušenosti vím, že se řeší řada spíše praktických věcí, konkrétní problémy. Politická příslušnost zde nehraje až takovou roli.
Čemu dalšímu se věnujete kromě politiky?
V minulosti jsem se věnoval intenzivně horolezectví, ale teď už jsem se dostal do věku, kdy to na výkonnostní úrovni, na níž jsem byl zvyklý, už nejde. Mám tak i řadu dalších zájmů, jako třeba myslivost, to je můj velký koníček. Kromě toho se také věnuji výcviku loveckých psů. Tomu věnuji značné množství času.
Jaké plemeno psů chováte?
Mám dva flat coated retrievery. Jeden je ještě tříměsíční štěně, ten druhý je už zkušený šestiletý pes, který má za sebou řadu pracovních i výstavních ocenění. Mimo jiné je to český a klubový šampión, byl velmi úspěšný i na Mezinárodní soutěži retrieverů.
Co dalšího vás baví ve volném čas?
Ono je to tak, že i moje práce mě velmi baví. Mnoho lidí se diví, když jim řeknu, že si programuji třeba i jen tak pro radost. Je ale potřeba to také nějak vykompenzovat. Hodiny a hodiny sedím u počítače a pohybuji se někde v kyberprostoru, to potřebuji někde vyvážit. Proto rád jezdím do hor, a proto se rád pohybuji v lese se psy. Příroda mi zkrátka dokáže dát to, co mi chybí v jiných oblastech života.
Zmínil jste, že jste se intenzivně věnoval horolezectví. Jaké byly vaše lezecké začátky?
Jako kluk jsem na základní škole četl příběhy od Hermanna Buhla, knihy o Joskovi Smitkovi a příběhy o tom, co se dělo na českých pískovcích. Cítil jsem to spíš jako dobrodružství. Ve 14 letech jsem se stal členem horolezeckého oddílu v Českých Budějovicích, s nímž jsme jezdili především do Tater a na zdejší pískovce, zkrátka tam, kam jsme mohli v době, když jsme ještě nesměli jezdit do zahraničí. A lezení mi šlo, takže jsem se tomu věnoval intenzivně a měl jsem pak i výsledky.
Utkvěl vám v hlavně třeba nějaký takový výsledek, nebo moment, který si rád připomínáte?
Samozřejmě byly momenty dobré i nepříjemné, kdy se něco nepodařilo a byl to boj o život. Ale na to člověk rychle zapomene. Rád vzpomínám na výstupy, které se povedly, například když jsme společně s jedním kamarádem lezeckým stylem on-sight přelezli jednu známou cestu v jižní stěně Marmolady, to byl hrozně hezký zážitek.
Máte nějaké oblíbené místo na lezení?
Určitou část života jsem prožil v severní Itálii, takže k Dolomitům mám pozitivní vztah a vazbu. Mám rád i skály v jižní Francii, jezdil jsem ale například i do německé Frankenjury, kde je to na lezení skvělé. Nikdy jsem ale nesměřoval do těch opravdu vysokých hor, měl jsem rád velké stěny spíše na skalní lezení. A toho jsou právě Dolomity plné. Tady v Čechách mám zvláštní vztah a velké pouto ke skalám na Sokolčí u Soběnova, to je moje naprosto srdcová oblast. U Českého Krumlova je to třeba oblast Domoradice.
Co vás na lezení v přitahuje?
Moje koníčky mají řadu společných atributů. Když cvičím psa, nemohu se soustředit na nic jiného. Když lezu po skále, tak se také musím soustředit na každý pohyb a nemohu myslet na jiné věci. I když sedím na posedu na čekané, tak musím pozornost upínat na to, co se děje pode mnou. A to je to, co mě na těchto aktivitách přitahuje a oslovuje. Člověk musí opustit všechny myšlenky všedního dění a soustředí se jen na to, co v konkrétní moment dělá. Hory mají samozřejmě i fyzický rozměr, člověk si rád mákne a podá nějaký výkon, z něhož je unavený a má poté čistou hlavu. Někdy je v tom také prvek dobrodružství, když se třeba zkazí počasí nebo se vyskytnou nějaké problémy. Baví mě, že člověk si to musí vybojovat a na konci ho čeká adrenalinová euforie, že to vyšlo.
Máte nějaký lezecký vzor, který vás ovlivnil?
Když jsem začínal s lezením, tak jsem měl vzor třeba v německém lezci Bertu Arnoldovi, který přišel s lezeckým stylem rot punkt. S lezením jsem začínal v 80. letech, to bylo skalní lezení v porovnání s dneškem úplně v plenkách.
Je to dnes jednodušší třeba i díky lepšímu vybavení?
Nemyslím si, je to vždy o konkrétním lezci a o přípravě, například lezení na pískovcích je stejně náročné dnes jako před třiceti lety, tam se nic nezměnilo, cesty jsou pořád stejné. Spíš je dnes velký rozdíl v tom, že lezení není žádný sport na okraji, ale ví se o něm. Dokonce dávají živé přenosy v televizi a obecně je tento sport více v povědomí veřejnosti. A to je dobře.
Co považujete za svůj největší lezecký výkon?
Asi nejde vypíchnout jeden konkrétní, těch cest byla celá řada. V době svého lezeckého vrcholu jsem zdolával cesty s obtížností 7C až 8A, což pro mě znamenalo úspěch. Pak některé z cest v Dolomitech, přelezl jsem toho hodně.
Lezete i na umělé stěně?
Chodím, je to super trénink. Dříve jsem jezdil i na nějaké nižší soutěže.
A co feraty? Jste jejich příznivcem?
Ano, mám je rád, třeba právě ty v Dolomitech.
Tady na Hluboké feratu máme také, jak ji jako zkušený horolezec hodnotíte?
Je moc hezká, ale já preferuji takové cesty, které zdolá člověk třeba za den, nikoli za hodinu. Ale myslím si, že je to rozhodně super aktivita, protože řadu lidí to osloví a začne je to bavit, což je dobře. Tu naší hlubockou bych doporučil komukoli. Já tamější skály mimochodem znám ještě z dob, kdy pod nimi nebyla přehrada, takže to v těch místech mám dobře zmapované.
Říkáte, že vás baví i vaše práce. Máte za sebou nějaký zajímavý projekt v IT oblasti?
Ano, od roku 1997 se podílím na vývoji informačního systému cestovního ruchu pro město Český Krumlov, to je moje srdcovka. A máme být na co pyšní, udržet nějaký projekt tak dlouho je v oblasti IT výjimečné. Mimo jiné jsme za něj dostali ocenění Křišťálová lupa.
Prozradíte vaše oblíbené místo na Hluboké?
Závisí to na ročním období. V době turistické sezony nejraději vyrazím na golfové hřiště, tam je klid. S oblibou chodím také do zámeckého parku a často vyrážím se psy směrem na vyhlídku Baba, nebo po cyklostezce podél řeky. Chodím v podstatě na stejná místa, kam lákáme i turisty.
A v jižních Čechách?
Pokud jde o skály, tak je to zmiňované Sokolčí. Poslední dobou také dost času trávím u Chrášťan, kde jsme s kolegou koupili vojenský bunkr.
Jak se člověk dostane k takové nemovitosti?
Byl jsem v té oblasti několikrát na lovu a všiml jsem si, že tam stojí zdevastovaná stavba vojenského bunkru. Já i kolega jsme hraví, a tak jsem vstoupil do jednání s obcí. S tím mi mimo jiné významně pomohl právě Tomáš Jirsa jako senátor, protože obec měla strach, aby ten, kdo bunkr koupí, v něm neprováděl žádnou neplechu.
A co vás vůbec k takové investici vedlo?
Líbilo se nám, že bunkr disponuje podzemním protiatomovým krytem. Díky tomu můžeme provádět experimenty v rámci našeho výzkumu, například když se zabýváme postupy v oblasti mobilních technologií. To by šlo těžko bez takové izolace, kterou poskytuje protiatomový kryt, protože bychom rušili signál mobilním operátorům. Kryt ale kromě laboratoře využívám jako svou kancelář, je to velká stavba se zastavěnou plochou asi 300 metrů čtverečních. Je nám tam dobře.
Nejnovější komentáře