Zkušený pedagog, úspěšný hudebník a dirigent s bohatými zkušenostmi z Česka i zahraničí, pořadatel kulturních pořadů a také dlouholetý člen hlubocké ODS. To vše se skrývá v jedné osobě Petra Píši, který je mimo jiné také jedním z hlavních hybatelů kulturního života v Hluboké nad Vltavou. Stojí v čele zdejšího kulturního domu, pořádá Hudební festival Hluboká, vede kapelu Globus a už třetím rokem navíc vede zdejší Základní uměleckou školu Sinfonie.

Jak dlouho působíte v hlubocké ODS?

Na Hluboké žiji šestadvacet let, z toho osmnáct let jsem v ODS.

Proč vás oslovila právě tato strana?

Není to jeden konkrétní důvod, ale spíše všeobecný postoj, který strana zaujímá k lidem a jejich městu, k jeho historii, ale i budoucnosti. Já měl to štěstí a stal jsem se členem právě hlubocké ODS, která se snaží být vizionářem do budoucna, a především dobrým hospodářem. Díky jejímu dobrému vedení v čele s Pavlem Dlouhým a Tomášem Jirsou město nemá žádné dluhy, s koaličními partnery se domluvíme a tím vším prosperuje celá Hluboká, spádové obce i všichni její obyvatelé.

Co pro vás znamená politika na regionální úrovni?

Znamená pro mě především kontakt s lidmi, a to například i s těmi, kteří mají na politiku velmi negativní názor. Snažím se jim naslouchat a řídím se tím, co mi říkávala má babička: „Buď rychlý k slyšení a pomalý k mluvení“. Naslouchání ale neznamená, že nemám vlastní názor a že nedokážu určité věci pojmenovat tak, jak si myslím, že jsou správně. Je důležité vyslechnout obě strany a podle toho si názor utvořit. Velkou inspirací jsou pro mě například senioři, od nich načerpávám mnoho zkušeností. Celý život také pracuji ve školství a jsou pro mě důležité děti, které jsou bezprostřední a říkají čistou pravdu.

Celý život se věnujete hudbě, a to velmi úspěšně. Působil jste v několika hudebních tělesech, například jako dirigent v pražské Opeře Mozart, v Jihočeské filharmonii a dlouho jste pobýval také ve Švýcarsku. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Vzpomínám na to období velmi rád, do života mi přineslo mnoho skvělých zkušeností a dovedností. Díky hudbě jsem měl možnost procestovat celou západní Evropu a konkrétně ve Švýcarsku jsem strávil celých patnáct let svého života.  

To je dlouhá doba, nestýská se vám někdy?

Švýcarsko je velmi specifická země a přiznám se, že v určitých momentech se mi po životě tam stýskalo. Mělo to své důvody, ať už osobní nebo společenské. Ale vždy se situace nakonec uklidnila, na Hluboké jsem spokojený. Dělám práci, která mě naplňuje a baví. Provozuji kulturní dům, kde zajišťuji celoročně pro občany města ale i hosty kulturní pořady – kino, divadlo, vernisáže, koncerty, provozuji Základní uměleckou školu … 

Co konkrétně vám pobyt ve Švýcarsku dal?

Je toho celá řada. Měl jsem to štěstí a bydlel jsem vždy v rodinách, které byly ochotné mluvit klasickou němčinou, a ne švýcarským dialektem, což pro mě znamenalo poctu a zároveň mi to přineslo jazykovou vybavenost. Je důležité umět si přečíst, co například píší zahraniční média. Pobyt v zahraničí mi dal také odvahu mít vlastní názor a nadhled nad určitými věcmi. Když pochopíte problémy lidí, kteří v konkrétní zemi žijí, tak zjistíte, že všude jsou lidé smutní a lidé veselí, a to vás obohacuje. V zahraničí jsem se v neposlední řadě naučil tvrdě pracovat, což třeba právě švýcarská společnost dokáže náležitě ocenit.

V jakém ohledu?

Například když pracujete ve Švýcarsku jako pedagog, tak se pohybujete na vysoké společenské úrovni. Lidé si vás cení, protože vychováváte a vzděláváte nastupující generaci. Jsou si velmi dobře vědomi toho, že je to právě mladá generace, která ovlivní život i penzistům.

A co jste si odnesl z hudebního hlediska?

Jednoznačně to byl nenahraditelný duchovní repertoár, který je s tím v Česku nesrovnatelný. Za těch patnáct let jsem oddirigoval a odehrál obrovské množství duchovních skladeb, které bohužel u nás chybí. To je jeden z velkých rozdílů. A díky tomuto základu mě později mimo jiné oslovil tehdejší hlubocký farář František Halaš a sedm let jsem zde v kostele působil jako regenschori, hrál na varhany a zpíval. Hrál jsem také s velkou spoustou lidí a měl možnost vyslechnout si jejich životní příběhy.

Věnujete se třeba i současné hudbě? Co si třeba rád pustíte při řízení v autě?

Při řízení hudbu neposlouchám vůbec, nebo jen zcela výjimečně. Rád si pustím swing, klasický jazz, ale i současnou hudbu, protože ji s kapelou hraji a zpívám. Objíždíme různé akce, svatby, slavnosti, plesy, je toho hodně. Díky pobytu v zahraničí jsem si vyzkoušel nejrůznější druhy hudby, od zmiňované duchovní, přes dechovku, jazz, swing, funk, současnou populární nebo klasickou.

Jaký byl vůbec návrat zpět do Čech?

Dodnes si vzpomínám na moment, kdy se období mého působení ve Švýcarsku chýlilo ke svému vrcholu. V té době jsem už dva roky jezdil mezi Švýcarskem a Českem, což bylo náročné. Někdy v dubnu 1996 jsem měl dirigovat svůj poslední koncert, když mi těsně před zahájením zavolalo cizí číslo z České republiky. I když telefon v takovou chvíli už neberu, udělal jsem výjimku a zvedl jsem to. A byl to právě pan starosta Tomáš Jirsa s otázkou, jestli se nechci ujmout vedení hlubockého kulturního domu. Dnes je to již dvaadvacet let, co jej provozuji a zatím jsem měl vždy štěstí a při realizování svých projektů díky vstřícnosti vedení hlubocké ODS jsem měl vždy dveře otevřené.

Kromě toho působíte třetím rokem také jako ředitel hlubocké ZUŠ Sinfonie.

Realizace tohoto projektu se podařila opět díky Pavlovi Dlouhému a jejich ochotě a vizionářství. Začínali jsme na 150 dětech, dnes jich je 207. Zájem je až nad očekávání, ale snažím se vždy najít cestu tak, aby všichni zájemci, kteří musejí projít talentovými zkouškami, dostali místo. Dnes tu máme tři obory: hudební, baletní a literárně-dramatický. To považuji za velký úspěch a chtěl bych poděkovat rodičům za to, že nám svěřují své děti, které tady tráví velké množství času, baví se zde s kamarády, jedí, dělají si úkoly. Nejhezčí je pro mě to, když vidím, že sem chodí rády. To je velmi důležité, protože děti mě nabíjí a beru si příklad z jejich otevřenosti a upřímnosti. Během školního roku je to tu jak ve včelím úlu. 

Vy sám vyučujete například hru na bicí, elektrické klávesy, fagot, klarinet, saxofon, zobcovou flétnu. Který z těch nástrojů je vám nejbližší?

Mám rád všechny tyto nástroje. Ale asi je to fagot, který není tak známý, ale díky němuž jsem procestoval celou západní Evropu. Můj první fagot mi v patnácti letech koupila babička a díky ní jsem se v té době rozhodl, že se budu věnovat umění. Ten nástroj mám do dneška, je vystavený ve třídě hudební nauky, dětem na něj občas zahraji, aby slyšely jeho zvuk.

Hudba je vaší prací, koníčkem a vášní. Potřebujete si ale od ní někdy také odpočinout? Co kromě hudby děláte ve svém volném čase?

Toho není mnoho, ale co mohu, tak věnuji své rodině. Mám také rád Itálii, takže myšlenkami jsem hodně v této zemi, kde mám mimo jiné i přátele. Navíc je to kolébka hudby a mnoho hudebních pojmů pochází právě z italštiny. Díky manželce jsem začal italštinu i studovat. No a velkou zálibu mám také v motorech, konkrétně v italské klasice Vespa, to je moje láska.

Jaké je vaše oblíbené místo tady na Hluboké?

Těch lokalit je víc, ale když je čas, tak chodím nejraději do zámecké zahrady, ta je pro mě inspirativní, rád se také procházím okolo Munického rybníka a na Karlův Hrádek.

A v Jihočeském kraji?

Bezpochyby je to Šumava, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Třeboň a okolí rybníku Svět. 

Každá oblast je pro mě zajímavá, pokud na mě z toho místa promlouvá genius loci.