V šestnácti letech se poprvé dočetl o transplantaci srdce a od té doby věděl, že chce být lékařem. Dnes už sedmnáct let působí jako ředitel Kardiocentra v českobudějovické nemocnici, které je i díky jeho usilovné práci jedním z nejlepších v zemi. Jak sám říká, má v životě štěstí a jeho práce je zároveň jeho velkým koníčkem. Kromě toho jej ale baví číst cestopisy a potom se na ta místa i vypravovat. Navštívil tak třeba Západní Papuu, kde se setkal s domorodci a stál před dvě stě let starou mumií jejich předka
Jaká je vaše první vzpomínka na Hlubokou?
Původem jsem z Budějovic a na Hluboké žiji už přes dvacet let. Bylo to asi ve třetí třídě na základní škole. Pamatuji si, že jsme šli se školou na výlet na Hlubokou a zpátky po dnešní cyklostezce a já jsem poprvé spatřil zámek. Dodnes si vybavuji tu scenerii, kdy ještě na místě golfového hřiště byla jen zarostlá louka, a pocit, jaký už tehdy ve mně ten obraz zanechal. Od té doby jsem věděl, že by to bylo dobré místo pro život. Když jsem pak dokončil studium na vysoké, tak jsem se vrátil zpátky do Budějovic a začal jsem pracovat v budějovické nemocnici. Asi po deseti letech práce jsem si našetřil na to, abych si na Hluboké mohl postavit malý domek. Měli jsme štěstí, protože zrovna tehdy se uvolnily nějaké parcely a v roce 2000 jsem se stal Hlubočákem.
Kam směřovaly vaše první kroky na Hluboké?
Přes den jsem byl v práci a v podvečer jsme s rodinou občas zašli na večeři do některé z hlubockých restaurací. Nejvíc se nám tenkrát líbila restaurace U Huberta, a právě tam jsem se potkal s panem starostou Tomášem Jirsou i s panem místostarostou Pavlem Dlouhým. Dali jsme se do řeči, představili jsme se, že jsme na Hluboké noví. Oni se k nám chovali velmi přátelsky, já jsem si v té době vůbec neuměl představit, že by se vedení města mohlo takhle stavět k nově příchozím. Třeba o Praze se říká, že je hodně anonymní, ale i Budějovice mi takové přišly. A najednou zde na malém městě se s vámi začne v restauraci bavit starosta a místostarosta, ptají se a zajímají se o vás. Takový přístup se mi velmi líbil. A to vlastně potom ovlivnilo mimo jiné i můj vstup do hlubocké ODS. Byla to pravicová konzervativní strana a já jsem přesně v tomto směru vychovaný. Vždycky jsem zastával názor, že nejdřív se musím snažit já sám, vzdělávat se, být pracovitý a zodpovědný, teprve potom se mohu k něčemu vyjadřovat nebo něco žádat.
Co pro vás znamená regionální politika?
Je to především to, že na malém městě, jako je Hluboká, všichni vědí, co jako člověk i jako politik dělám. Jsem lékařem a mým posláním je naslouchat a přemýšlet, jak pomoci svým pacientům. A pokud jde zároveň o spoluobčany, které léta znáte a denně potkáváte, je tam ještě tento rozměr navíc. To stejné platí pro regionální či komunální politiku, naslouchat, přemýšlet, a hlavně nacházet optimální řešení. A v tom také vidím zásadní rozdíl mezi politikou celostátní a tou, která se děje lokálně. Domnívám se, že to, jak u nás vypadá politika lokální, by se mělo více přenášet i do té celostátní. Na malém městě vám lidé přímo řeknou, co jste udělal dobře a co špatně. V případě Hluboké, kde je ODS ve vedení už více více než dvacet let, se ani nedá vina svalovat na někoho jiného, kdo řídil město třeba v minulém volebním období. Spolu s dalšími zástupci různých stran či hnutí pečlivě zvažujeme, co je potřeba udělat, ale i kdy, co chvátá a co ještě chvíli počká, na co jsou peníze a na co budou peníze třeba za rok. Politika se tu dělá svědomitě. Hospodaření města a efektivita vynaložených prostředků se nakonec vrátí v tom, že nám ti lidé sami řeknou, jestli to bylo dobře nebo špatně. A když se něco nepodaří, tak lidé rozhodně nemlčí. Ona to vlastně ani není taková ta politika, kterou známe z televize, je to spíš starost o město, kde nemohou převažovat a nepřevažují nějaké osobní zájmy či ambice. Pro město a spoluobčany by z toho nevzešlo nic dobrého. Je to služba spoluobčanům.
Proč je podle vás Hluboká dobrým místem k životu?
Mnoho lidí, kteří za mnou přijedou na návštěvu, říká, že Hluboká nemá chybu. Zmiňují například bohaté sportovní zázemí, mateřské školky, základní školu nebo dostatek obchodů, kde nakoupíte vše, co potřebujete. Stejně jako pořádek na ulicích, dostatek zeleně a možnost být za pár minut chůze v přírodě. A to vše stranou velkého města, to je skvělé. To, že je dnes Hluboká krásná a vzkvétá, je výsledek mnohaleté usilovné práce a dobrého vedení.
Profesně se věnujete kardiologii, již řadu let působíte jako ředitel budějovického Kardiocentra. Chtěl jste tohle povolání vykonávat odmalička?
S tím, čím se budu v životě živit, se pojí několik momentů už z útlého dětství. Když jsem byl v páté třídě, tak jedna naše spolužačka měla rodiče lékaře a i ona, jako jejich dcera, pojímala ve třídě určitou vážnost jak ze strany učitelů, tak i od nás spolužáků. A aniž bych si to uvědomoval, tak to ve mně nějak utkvělo. Možná to byl zárodek mé touhy dělat v životě něco smysluplného a společensky přínosného. Jindy jsem byl zase se svou babičkou na návštěvě u jejích kamarádek, jedna z nich měla vnuka, který tehdy končil vysokoškolské studium geologie v Rusku s červeným diplomem. Dobře si vzpomínám na moment, kdy se mě při odchodu jedna z žen zeptala, čemu bych se já chtěl v budoucnu věnovat. Řekl jsem, že chci být archeolog, byl jsem tehdy fascinován starověkým Egyptem. Pak přišla řeč na to, co jsem měl na vysvědčení. Řekl jsem tehdy pravdu, že jsem měl dvě dvojky. Nebyl jsem na to pyšný, ale řekl jsem to tak, jak to bylo. No a ta paní mi na to odpověděla, že to tedy budu muset v učení přidat. A to se mě trochu dotklo, nikomu jsem sice nic neřekl, ale už jsem nechtěl, aby se mi to v budoucnu ještě někdy stalo. Proto jsem po tomto zážitků už chtěl dosahovat jen dobrých výsledků. Takovýchto střípků bylo více a z nich nakonec vznikla ta mozaika mé budoucí profese.
A proč vás oslovila právě medicína, respektive kardiologie?
V šestnácti letech jsem si přečetl román Nežádoucí od Christiana Bernarda a Siegfrieda Standera. Je to nádherný a téměř autobiografický román o profesoru Christianu Barnardovi, který v jižní Africe poprvé transplantoval srdce. Když jsem knihu dočetl, tak jsem přesně věděl, že už se chci věnovat jen srdci. Další kniha, kterou jsem si šel koupit, byla Anatomie člověka od profesora Borovanského. Ve třetím a čtvrtém ročníku gymnázia jsem se ji už učil. Bohužel v té době nešlo jen o to, jestli se člověk dobře učil, musel splňovat i takzvaná ostatní kritéria. Nicméně šťastnou shodou okolností jsem se na medicínu dostal a vystudoval jsem ji s červeným diplomem, stejně jako jsem to měl v hlavě od příhody s babiččinými kamarádkami. Původně jsem chtěl být kardiochirurg, takže ještě během studií jsem po výuce chodil stážovat do pražského IKEMu, kde jsem se mohl účastnit operací srdce a pooperační intenzivní péče, abych mohl jednou operovat srdce, pořád jsem měl v hlavě tu transplantaci z knihy Nežádoucí. Ale v šestém ročníku jsem se nakonec rozhodl, že se budu věnovat kardiologii.
Když vzpomenete na své začátky, dá se vůbec popsat, jak moc se medicína od té doby změnila a posunula?
Po čtyřech letech, co jsem pracoval v nemocnici, se začala prudce rozvíjet intervenční kardiologie (lidově balónky, stenty a profuky). Na západě se tato metoda využívala už od roku 1977, ale k nám se dostala až v 80. letech. Ze začátku se ale prováděla pouze v Praze, Brně a v Hradci Králové. Když jsem se o tom dozvěděl, tak jsem začal dělat všechno proto, abych jednou mohl nastříknout koronární tepnu kontrastní látkou a zobrazit ji na rentgenu. A poté ji mohl opravit. Dnes už těmito katetrizačními metodami dokážeme na srdci opravit téměř všechno, například umíme vyměnit srdeční chlopeň z třísla. Když jsem začínal, tak tady v Budějovicích nebyla vůbec žádná kardiologie. Bylo tu interní oddělení, na kterém působili čtyři kardiologové, vrcholným výkonem tehdy bylo ultrazvukové vyšetření srdce a implantace kardiostimulátoru. A když přivezli pacienta s infarktem, tak tu ležel až tři měsíce na lůžku v přísném klidu a každý třetí pacient během toho pobytu na koronární jednotce zemřel. Dnes je úmrtnost na infarkt desetkrát menší, tři procenta.
Popsal byste, jak vypadá den v životě ředitele budějovického Kardiocentra?
Přestože dělám ředitele už od roku 2005, tak jsem se nikdy nevzdal medicíny ani samotné práce lékaře, která mě baví ze všeho nejvíce a která mě nakonec i k ředitelování vynesla. Můj dnešní život vypadá tak, že ráno vstanu a jdu do práce, kde jsem v katetrizační laboratoři do čtyř odpoledne, to mi oficiálně končí pracovní doba. Potom si sednu k počítači a dodělávám to, co je třeba udělat ve funkci ředitele, to znamená práci, která je náročná především z organizačního, ale i z ekonomického hlediska. Dá zabrat vše vymyslet tak, aby na oddělení nedocházelo k zbytečným prostojům, aby potřebných přístrojů bylo právě tak akorát, aby personálu bylo tak akorát. Vše se odvíjí podle potřeb srdečně nemocných pacientů celého Jihočeského kraje, což je spádová oblast našeho kardiocentra. Provoz musí být zabezpečen tak, aby akutní pacient se do kardiocentra dostal kdykoliv a pacient, který není akutní, tak v přijatelnou dobu, aby nedošlo k poškození jeho srdce. V dnešním provozu nemocnice se musíme snažit, abychom pacienta co možná nejefektivněji vyšetřili a ošetřili, a on mohl jít domů co možná nejrychleji. Samozřejmě musí už být zdravotně v pořádku, to je podmínka. V Kardiocentru pracuje zhruba 40 lékařů a 180 sestřiček, na přibližně 130 lůžkách ročně hospitalizujeme přes 6000 pacientů a ambulantně vyšetříme několik desítek tisíc pacientů, děláme ročně 600 kardiochirurgických, 300 hrudních a 400 cévních operací, 1800 perkutánních intervencí, 600 radiofrekvenčních ablací a zašijeme kolem 700 budíků. Rozmyslet všechno tak, aby to do sebe zapadalo, zabere hodně času a vyžaduje to značné úsilí.
To musí být velmi náročné i fyzicky. Máte pak vůbec ještě energii na nějaké mimopracovní aktivity?
Mám to štěstí, že mým velkým koníčkem je právě má práce. Baví mě objevování nového a posouvání našich možností. Například před deseti lety jsme začínali s transkatetrovými chlopněmi, dělali jsme tehdy čtyři ročně. Jde o náhradu chlopně u pacientů, kteří z důvodu pokročilého věku anebo přidružených onemocnění již nemohou být operováni klasickým způsobem s použitím mimotělního oběhu. Dnes se přibližujeme stu operací ročně a patříme mezi jedno z nejlepších pracovišť v ČR a v jistém ohledu i ve světě. A to se neděje jen tak samo od sebe. Je to proto, že si o tom čtete, že zkoumáte, čím si pomoci, čemu se vyhnout a podobně. Prostě přijímáte medicínské výzvy. A daří se nám. Dnes jsme schopni dělat výměny chlopní, aniž by pacienti museli být v narkóze. Vzpomínám si, že jsme před časem měli na výměně chlopně člověka, kterému bylo 94 let, shodou okolností měl také velmi blízko k Hluboké. Víme, že japonští lékaři už dělají tento zákrok u stoletých lidí. Ten posun je rychlý a obrovský, já si o tom rád čtu, dnes už tedy odbornou literaturu, nikoli romány jako kdysi, a mým úkolem je připravovat u nás v kardiocentru vše pro zavádění smysluplných novinek a medicínského pokroku. Ale času, který bych mohl věnovat čemukoli jinému, zbývá jen velmi málo. Jsem rád, když si třikrát týdně najdu hodinu na cvičení, ale víc toho nestíhám.
Jak cvičíte?
Zaměřuji se na kardiovaskulární systém. Úplně nejlepší je svižná chůze do mírného kopce. A to v takovém tempu, aby měl člověk optimální tepovou frekvenci. Tu si kontroluji pomocí chytrých hodinek, kterých je v dnešní době celá řada a mohou lidem významně pomoci se sledováním důležitých ukazatelů.
Vaše práce vás baví a naplňuje. Potřebujete si ale od ní někdy odpočinout? Máte třeba období, kdy ji zcela vytěsníte ze života?
Jistě, o tom mám jasnou představu. Domnívám se, že ideální by bylo tak jednou za tři měsíce na týden někam zmizet. Reálně je to ale tak, že loňskou dovolenou mám nevybranou, předloňskou taky. Dostanu se k tomu, že si vyberu tak jeden týden až deset dní v roce.
A kam se nejraději vypravíte?
Nejraději jezdím do nějaké exotiky. Rád fotím a pozoruji, jak se žije v různých koutech světa. Byl jsem třeba v Západní Papui, Britské Kolumbii, Peru nebo v Jižní Africe, teď se chystám na Borneo a někam do Amazonie. Už je to více než tři roky, co jsem nikde nebyl. Je vždy krásné to všechno vidět, vzpomínám často na Zikmunda, Hanzelku, Štingla a jejich knihy. Cestopisy mě obecně baví číst již od dětství a rád pak vyrážím na místa, o kterých se v nich dočtu.
Cestujete sám?
Ne, na své cesty se vydávám s kamarádem, kterého znám od dětství. A blýská se na časy, možná s námi začne jezdit i můj syn.
Cesty si plánujete sami nebo jezdíte s agenturou?
Někdy sami, ale třeba do Západní Papui nebylo možné se dostat jinak než právě s agenturou. Musíte mít velké množství povolenek, které jsou potřebné k návštěvě centrální části Západní Papui. Agentura musí komunikovat s tamními úřady, aby člověk měl všechny potřebné materiály s předstihem a nestrávil týden čekáním na dokumenty. Třeba v Západní Papui to funguje tak, že když prší, tak je všechno zavřené a nikdo na úřadech nepracuje, ani vojáci nejsou na svých stanovištích. Dokonce i kmenové války mezi domorodci ustanou.
A setkal jste se tam s domorodci?
Ano, setkal. Bylo to nádherné, je to přesně takové, jak se o tom píše v knihách. Je štěstí to vidět na vlastní oči.
Říkal jste, že na svých cestách rád fotíte. Máte nějaký snímek, na který jste obzvlášť hrdý?
Není to o jednom snímku, z každé cesty mám spoustu fotografií, které si rád potom prohlížím a vracím se k jednotlivým momentům. Spíš se snažím užít si ten moment, třeba když se mohu obejmout s téměř nahatými domorodci a vzdát s nimi hold jejich mumifikovanému, přes dvě stě let starému předkovi, se kterým bydlí. A když se mi to povede zachytit i na fotografii, tak se na to samozřejmě znovu rád podívám.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo na Hluboké?
Nejraději vyrazím pěšky po cyklostezce podél Vltavy směrem k Poněšicím, je tam svatý klid a je to tam krásné. Celý den jsem mezi lidmi – zaměstnanci i pacienty – takže ocením, když jsem chvíli v tichu a mám konečně čas si uspořádat myšlenky. Je důležité takové chvíle mít, protože není možné všechno vymýšlet při práci mezi telefonáty a ze dne na den.
Hluboká by nebyla Hluboká bez zámku. Vzpomenete si, kdy jste byl naposledy na prohlídce?
Je to asi tři roky. Moc se mi to tam líbí, pro mě je Hluboká vůbec nejkrásnějším zámkem v České republice. Krásný je pohled z golfového hřiště, když je modré nebe a pod ním svítí bílý zámek. Nebo i v noci, když ve tmě zase svítí do kraje žlutě.
Kam rád vyrazíte po jižních Čechách?
Mám rád celé jižní Čechy. Jezdím občas na Šumavu, ale nejraději mám okolí řeky Malše od Velešína až po Kaplici. Pamatuji časy, když to tam ještě nebylo zatopené, byla to krásná řeka plná pstruhů, parem a úhořů. V deseti letech to pro mě byl hotový ráj, chodili jsme tam s tátou na ryby.
A chodíte stále?
Nechodím. Jednou za rok jezdím do Norska, kde si zachytám, ale jakmile jsem tady v Česku, tak se nedostanu. Mám příslužbu dvacet dní v měsíci, kdy musím být neustále k dispozici na telefonu a v okamžiku, kdy zazvoní, tak do dvaceti minut musím být na oddělení. A tak to je denně, nebo když se poštěstí, tak každý druhý den.
Jak taková příslužba vypadá?
Jdete třeba spát v jedenáct večer, v půl jedné přivezou na oddělení pacienta s akutním infarktem a služba zavolá. Zvednete se a jedete dělat. Pak přijedete domů v půl třetí ráno a v půl páté už vám zase třeba volají. A ráno jdete normálně do práce. My tu příslužbu držíme ve třech lékařích non stop pro celý Jihočeský kraj. Kdokoli v kraji dostane srdeční infarkt, tak má garantováno, že do hodiny je ošetřen. Taková věc se nedá nechat na ráno, protože to už by byl pacient buď mrtvý, nebo mu odumře velká část srdečního svalu a kvalita jeho dalšího života je už trvale značně limitována. Takovýchto příslužeb mám, jak jsem již řekl, patnáct až dvacet v měsíci. No a pak máte zbývajících deset dní, kdy chodíte do práce jen přes den, a večer víte, že vás nikdo budit nebude, protože slouží někdo z kolegů. Tomu říkám prázdniny. Málokdo si to dovede představit. Ale to si nestěžuji, ta práce je prostě taková. A taková mě baví.
Nejnovější komentáře