Hana Šťastná pochází z Lipna nad Vltavou a na dotaz, kolik je jí let s nadhledem odpovídá, že je pětadvacetiletou ženou s osmadvacetiletou praxí. Životem proplouvá po směru toku řeky Vltavy. Z Lipna přes Krumlov a Budějovice doputovala na Hlubokou, kde před dvaceti lety zakotvila. V minulosti působila jako redaktorka v Českém rozhlase nebo v Jihočeských listech, již dvacet let ale pracuje jako ředitelka Regionální agrární komory Jihočeského kraje. Kromě toho celý život jezdí na koních, v posledních letech se baví blogerstvím, stará se o včely nebo třeba ve volných chvílích maluje a píše poezii. Členkou hlubocké ODS je sedmnáct let.

Jak dlouho jste členkou hlubocké ODS?

Přibližně sedmnáct let.

Proč jste si vybrala právě ODS?

Ideově je mi blízká, protože vyznávám pravicové hodnoty. Vždy jsem se o věci veřejné zajímala a nerada jsem pasivní. Také se mi líbil politický styl Tomáše Jirsy a jeho stranických kolegů ve městě. Proto jsem se rozhodla, že vstoupím do ODS na Hluboké. Dlouhodobě působím také jako zastupitelka, v minulosti jsem byla i v radě města. Mimo to funguji i jako zastupitelka krajská a předsedám zemědělskému výboru Jihočeského kraje. Pracuji ale i v republikových komisích, například v Asociaci krajů České republiky, nebo v programovém týmu ODS. Vždy se zaměřením na zemědělství a rozvoj venkova.

Co pro vás znamená politika na regionální úrovni?

Politika ve významu sféry napětí mezi vládnoucí politikou „shora“ a emancipační politikou „zdola“ není moc oblíbená. Představuje velmi náročný proces rozhodování lidí s různými zájmy a názory tak, aby se uspokojil zájem veřejný. A nikdo před ní neuteče. Protože i když se člověk o politiku nezajímá, ona se zajímá o něj. Mrzí mě, že se z ní vytratily ideje, pokora a zodpovědnost.  O vítězích voleb dnes většinou rozhodují marketéři, peníze sponzorů, vlastnictví médií. Krátkodobé mandáty a krátkozrakost blahobytné společnosti nabádá politiky na vrcholné úrovni k populismu a zadlužování země. Proto je mi mnohem bližší právě politika lokální, jsou v ní lépe vidět výsledky práce známých sousedů v roli politiků. Osobně v současnosti raději řeším budování blízkého dětského hřiště nebo opravu chodníku než nehmatatelnou iracionální reformu zemědělské politiky EU. 

Vystudovala zemědělské inženýrství v Českých Budějovicích. Proč jste se rozhodla, že půjdete studovat právě tento obor?

Neměla jsem moc dobrý politický původ, můj strýc utekl za hranice a rodina byla odsunuta z pohraničí. Takže mi tehdy bylo naznačeno, že se mám věnovat spíš přírodním vědám. Vybírala jsem si také školu podle toho, jestli se při ní budu moci věnovat koním. Po gymnáziu v Kaplici jsem tedy šla na vysokou zemědělskou školu do Budějovic. V „Hakláku“ byl dobrý jezdecký oddíl. „Po kopytě“ se odsud dalo dojet až na dostihové závodiště na Hluboké, kde jsem se pravidelně zúčastňovala parkurových závodů.

Nicméně jste se pak svému oboru trochu vzdálila, protože jste začala pracovat jako novinářka v Českém rozhlase. Jak jste se k tomu dostala?

Studium jsem ukončila až po revoluci. V té době mi začalo být jasné, že práce zootechničky nebude jen o tom starat se o krávy a jezdit na koni. Vždycky mě to táhlo ke kreativní práci a k médiím jsem měla kladný vztah. Už na gymnáziu jsem psala do školního časopisu. Po vysoké škole jsem mimo jiné trochu spolupracovala na rozjezdu rádia Faktor a záhy jsem dostala šanci jako redaktorka v Českém rozhlase. Dílem osudu mi ale nedopadlo dobře první manželství a novinařina nebyla slučitelná s mojí rolí matky samoživitelky se dvěma malými dětmi. A protože i v médiích jsem se vždy zaměřovala na ekonomiku a zemědělství, tak jsem se chopila příležitosti nahradit ředitele jihočeské agrární komory, který odcházel za prací na ministerstvo zemědělství do Prahy. Dnes už tu pracuji dvacet let.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste pracovala jako novinářka?

Je to bezpochyby krásná práce a já byla šťastná, že jsem ji mohla dělat. Je ale těžko slučitelná s rodinným životem. Nicméně v porevoluční době to byl v téhle branži jeden velký mejdan. Měla jsem v rozhlase velkou a hodně zakouřenou kancelář, když jsme jeli natáčet, tak jsem měla k dispozici svého řidiče, zvukaře i střihače. Živě se vysílalo jen pár hodin denně. Dnes vidím, že redaktoři pracují na třetinovém prostoru a každý z nich je nesmírně vytížený. Musí dělat několik variant jedné zprávy, živé vstupy, zároveň se zabývat sociálními sítěmi, sami si to zvučí, pouští písničky, je toho hodně. Obdivuji lidi, kteří to vydrží dělat dlouhodobě a přitom dobře.

Máte nějakou reportáž nebo článek, kterého si ceníte a máte ho třeba stále schovaný?

Ano, mám někde už notně zažloutlé noviny. V Jihočeském deníku byla tehdy speciální služba, která nám články vystříhávala a lepila je do desek. To mám schované. Pamatuji si, že jednou jsem dostala pochvalu od šéfa vydavatelství, a dokonce i nějakou prémii, protože se mi podařilo napsat dobrý otvírák (hlavní článek s fotkou), navíc jsem k tomu měla ještě vedle komentář. Pamatuji si, jak šéf říkal, že takhle by se to mělo dělat, na to nezapomenu. Ale byly i opačné momenty. Jednou jsem na poslední chvíli dávala na první stránku zprávu o tom, že v nemocnici umřel na meningitidu nějaký chlapec. Editor mi ale bez mého vědomí změnil titulek ve smyslu, že náctiletého zabil virus, což bylo samozřejmě špatně, protože jde o bakteriální infekci. Do redakce pak se stížností z nemocnice volal sám šéf infekčního oddělení, editor se nepřiznal a já jsem to odnesla. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pocit po ránu, jestli je všechno v novinách napsané správně, obzvlášť pokud píšete o nějakých negativních věcech.

U psaní jste ale zůstala, protože pravidelně publikujete na svém blogu. Ve svých textech se věnujete nejrůznějším tématům. Máte nějaké oblíbené téma, které se u vás opakuje?

Povahou jsem nastavená tak, že bych chtěla, aby mě měli všichni rádi. S věkem jsem zjistila, že to samozřejmě nejde. Řekla bych, že v psaní mám dvě polohy. V té první se snažím zabývat se tématy, kterým se věnuji i pracovně – tedy zemědělstvím, přírodními vědami, ekonomikou. V té druhé o sobě říkám, že jsem jakási „outfluencerka“, snažím se lidem předkládat pohled blondýny zralého věku sama na sebe a dění kolem. 

V jednom z textů se například zamýšlíte nad důležitostí čárky z jazykového hlediska. Baví vás si hrát s jazykem, konkrétně s češtinou?

Přestože velmi ráda píšu, nejsem v českém jazyce vzdělaná. Kvůli radě v oblasti gramatických pravidel, či s prosbou o korektury, občas volám své bývalé kolegyni z novin. Český jazyk mám ráda a mrzí mě, že nemám teď tolik času třeba na čtení.

Děláte si před psaním nějakou odbornou přípravu?

Pokud se jedná o odbornou tematiku, kde pracuji s fakty, čísly nebo citacemi, tak samozřejmě ano.

Co vám psaní blogu přináší?

Je to reakce na nějaké aktuální téma, které mě zaujme. Baví mne dávat do souvislostí zdánlivě nesouvisející skutečnosti a hledat nečekanou pointu. Dívat se na zdánlivě obyčejné věci neobyčejným způsobem. Psaním se myslím vyjadřuji lépe než mluvením. Někdy jde lehce, jindy velmi bolí, dát dohromady alespoň trochu smysluplný text. Ačkoliv je to jako s běháním. Čím častěji trénuji, tím je obojí snadnější. Blog na internetu „s počítadlem“ čtenářů je prokazatelnou drogou. Čím vyšší návštěvnost – tím libější pocity autora a chuť na další dávku, to znamená pokračovat ve psaní. Baví mě vstupovat i do diskuze pod mými články, pokud tedy reakce nejsou vulgární. V osobním, politickém, pracovním i tvůrčím životě respektuji i jiné úhly pohledu na konkrétní věc, pokud nezpůsobují bolest, příkoří a nespravedlnost slabším. Snažím se být empatická, a i když určité chování nebo činy některých lidí kritizuji, tak se do nich snažím vcítit a pochopit příčinu.

Jak dlouho se blogerství věnujete?

Asi šest let, začínala jsem s tím při mateřské.

Píšete kromě blogu i něco jiného?

Baví mě psát básně. Vydala jsem si dokonce i svou vlastní sbírku. Vzniklo to tak, že jsem nevěděla, jak vytvořit pozvánku na oslavu svých padesátých narozenin. Nakonec jsem lidi pozvala na křest své sbírky Padesát básní mého života.

Věnujete se i próze?

Ano, už nějakou dobu píšu svou první knihu, mám hotovou úvodní kapitolu. Musím stíhat spoustu dalších aktivit. Není jednoduché si najít čas a zejména vůli.

A co čtení, jaký žánr je vám blízký?

Mám ráda silné příběhy, literaturu faktu a knížky odborné, které mi pomáhají s mými koníčky. Bohužel, nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála, ale na třeba dovolené mne naprosto pohltil Šikmý kostel od Karin Lednické. Aktuálně mám rozečtenou úžasnou knihu Exodus od Leona Urise. Na nočním stolku mi dále leží skvělá knížka od Romana Linharta Myslet jako včela a publikace Sebedestrukce Západu od Václava Klause a jeho kolektivu IVK.

A co vaše další zájmy? Na blogu o sobě píšete, že jste amatérská včelařka? Co si pod tím pojmem představit?

To, že se neživím prodejem medu. Včelařím na chalupě už asi pět let, vždy mě fascinoval ten superorganismus, který včely do podoby včelstva vytvářejí, protože by individuálně nepřežily. Z jejich fungování by si lidstvo mohlo vzít příklad. Vlastně nemohlo. Jde o silně autoritářský matriarchát 😊. 

Kolik včel máte?

Mám čtyři včelstva, která produkují dostatek medu pro rodinu a přátele.

Co vás na tom oslovuje nejvíc?

Baví mě včelstva pozorovat, očuchávat, pečovat o ně a studovat je.  Včelaření je poměrně fyzicky náročné ale v mém případě jde o příjemné  vyvažování „práce hlavou“. Někdy je to taky trochu adrenalin vyvarovat se kontaktu se žihadly. V neposlední řadě pro mě včely znamenají návrat ke kořenům.

Celý život se také věnujete koním. Máte svého vlastního?

Ano mám. Je to má celoživotní vášeň, od dvanácti jsem byla neustále ve stáji. Loni jsem bohužel o „osudového“ koně, kvůli jeho zdravotním problémům, přišla. Říkala jsem si, že už si koně určitě nepořídím, bylo to pro mě velmi bolestivé období. Také jsem už nechtěla ve svém věku riskovat pády. Ale bez koní to prostě nejsem já, takže teď mám dvouletého hřebečka a příští rok se ho chystám obsedat.

Kam na koni vyjedete nejraději?

Ráda se projedu brzo ráno okolo Munického rybníku, na Křivonosku a ke Staré oboře. 

Co vás na koních přitahuje?

Je to pro mě od malička vášeň, je v tom pro mě úplně všechno. Koně poznají skutečnou povahu člověka, nemůžete se před ním přetvářet, křičet, uměle si budovat autoritu. Kůň naprosto přesně pozná, zdali vám může důvěřovat, jestli se ho bojíte nebo jestli máte odvahu. Při samotné jízdě se musíte soustředit a přestanete myslet na cokoli jiného. Vidíte vše z nadhledu, je to nepřenositelná zkušenost a zároveň závislost. Ráda jezdím s kamarády a to, co si na koni řekneme, tak zůstává mezi námi, je to taková psychoterapie zadarmo. Ale nejde mi jen o ježdění, především je to o kontaktu s tím zvířetem.

Závodila jste někdy?

Asi do pětadvaceti let jsem jezdila parkur. Bylo to úžasné období. S naprosto mizerným vybavením a se „složitými“ koňmi. Spali jsme v autech, na kolbiště jsem vyrážela v deset let starém vyšisovaném pánském saku a v plátěných lékařských kalhotách se zavazováním na tkaničku. Ale ten zážitek nestál na oblečení, jen na radosti ze souznění a překonávání překážek s božským tvorem. Tenkrát měl příležitost jezdit ten, kdo si to odpracoval a byl vytrvalý. Dnes většinou vyšší soutěže jezdí děti movitějších rodičů, bez povinnosti o koně více pečovat a chodit na brigády sušit seno a rovnat balíky slámy do stodoly. Jsem ráda, že jsem tu dobu prožila takhle, byl to můj svět.

V neposlední řadě se věnujete také malování. Co vás baví malovat?

Koně, přírodu, portréty, zkusila jsem různé techniky. Dokud jsem v šestačtyřiceti neporodila třetí dítě, tak jsem měla víc času na akryl a olej, to se s malým dítětem už časově nedalo skloubit. Přešla jsem tak spíš k pastelu a akvarelu. Před časem jsem se zúčastnila víkendového kurzu techniky kreslení tužkou v plenéru.

Jaké je vaše oblíbené místo na Hluboké?

Nejraději jsem na Vondrově u koní, ale mám ráda nadhled, takže s rodinou chodíme třeba na Babu. Dost času trávíme i v hlubockém sportovně – relaxačním areálu, který řídí můj manžel.

A v Jihočeském kraji?

Bezesporu Lipno, odkud pocházím.

Co podle vás dělá z Hluboké dobré místo k životu?

Neustálý rozvoj infrastruktury a pestrá kvalita občanských služeb pro všechny věkové a sociální kategorie obyvatel. Vedení města se dlouhodobě snaží život svým obyvatelům usnadňovat a zlepšovat dobrým servisem a nízkými daněmi i poplatky. To by nebylo možné bez koaliční spolupráce na systém řízení města, kdy všechny důležité investice a kroky se pečlivě projednávají a hledá se řešení, které je prospěšné obyvatelům a zlepšuje kvalitu jejich života.